Adam Komers: Milé děti. Jak jistě víte od svých rodičů, naše televize cítí odpovědnost za výchovu mladých lidí, kterých je každým rokem míň. A jednou z nejhlavnějších součástí výchovy takovéto Tabula Rasa, neboli listu nepopsaného, čímž máme na mysli mladého člověka, je výchova k občanství. A občan, ten musí budovat tu naši novou občanskou spolešnost. A proto musí sledovat co nejvíce zpravodajství a publicistiky na veřejnoprávní televizi. A aby si takový mladý člověk na nás moderátory zvykl, rozhodli jsme se, že budeme číst večerníčkové příběhy a předtím si samozřejmě zazpíváme. Vím, že pro vás možná vypadáme jako suchaři, jedna holčička mi dokonce v dopise napsala, že jí připomínám pytel sraček, protože když začnu mluvit, tak ze mě lezou ven. Ke své smůle ale napsala zpáteční adresu, takže teď už obsluhuje příslušníky největšího národa na světě v jednom nočním klubu v Drážďanech. A teď už k naší produkci, jako první před vás, dítka, předstupuje náš vedoucí Bohumil Klepetko a před ním jeho nejoblíbenější šukna, jistě dobře známá pionýrům z Vlaštovky, Marcela Augustová.

Zpívánky
Spievanky

Marcela Augustová: Dobrý večer milé děti, dnes se naučíme jednu pěknou písničku od našeho známého mrtvého disidenta a socialisty Karla Kryla, jmenuje se Bratříčku otevři ústa a pojednává o malém chlapci, jehož rodiče nejsou doma a jehož starší bratr si uspořádal mejdan

Bratříčku neplakej to nejsou bubáci
dyť už si velikej, to sou jen čuráci
máš přece to stejný i ve svejch kalhotkách

Stejně, můj bratříčku. nemáš co na práci
aspoň se naučíš provádět felaci
a sperma budeš mít, bratříčku, i v polobotkách

Prší a venku se setmělo
tahle noc bude fakt hustá
nám všem teď mrdat se zachtělo
bratříčku.. otevři ústa

Večerníček

Bohumil Klepetko: Dobrý večer, děti. Já se připojuji k tomu co řekl můj předřečník, snad jen dodám, že jsem dostal dopis od jednoho chlapečka, napsal mi, že při čtení zpráv mu připadá, že mám koule ve svěráku , v prdeli hever a za sebou frontální lobotomii provedenou drátem z kubánské štvavé vysílačky. Už je taky v Drážďanech. A teď vám přečtu pohádku....

V noci foukal tak silný a studený severní vítr, že stromy v lese úpěly pod jeho náporem, shazovaly šišky a výhrůžně na něj vystrkovaly špičaté větve. K ránu se situace uklidnila a krajinu zahalilo ticho rušené pouze občasným zachrápáním medvěda v brlohu nebo nadáváním veverky, které z malých promrzlých paciček vyklouznul oblíbený žalud na hraní. Prakticky všechna zvířátka tvrdě spala, s výjimkou sov, které mají, milé děti, genetický defekt způsobující inverzní zobrazení viděné reality na sítnice, které mají v očickách, v důsledku čehož se sovy domnívají, že v noci je den a ve dne noc a díky tomu se jim zdá, že svět je málo obydlené místo.

Les, ve kterém se náš příběh odehrává byl velice starý, hustý a důstojný, do některých jeho částí lidská noha snad ještě ani nevkročila. Zhruba uprostřed lesa byla malá mýtinka, na které stálo staré zrezavělé embéčko, sloup s napůl žerdi staženou vlajkou samostatné Slovenské repobliky a především malá roubená hájovna se střechou s nepálených tašek. V hájovně bydlel, jak už to v hájovnách bývá, hajný, ovšem nebyl to hajný ledajaký, byl to hajný až z dalekého Slovenska. Slovensko je velice pěkná země, ale je na východě, takže tam žijí hloupí lidé. Mají vysoké hory, kterým říkají Tatry, potom nižší hory, těm říkají Fatry a hranici s Maďarskem, kde vznikl Ferenc Liszt, čardáš a guláš. Na Slovensku lidé mluví slovensky, to znamená úplně jinak než my tady v Čechách. Na první poslech by se sice mohlo zdát, že naše jazyky jsou si velice podobné, ale není tomu bohužel tak. Na neznalého má slovenština přichystaná zrádná slovíčka typu hmla, paradajky, čučorietky, raňajky a mírně znalého dozajista utopí známá fráze "Som smedný ako seděmhrbá ťava". Bohužel pověra o tom, že si naše dva národy jsou schopny porozumnět i bez školeného tlumočníka je hluboce zakořeněná a proto se přistěhovalci ze Slovenska ve většině případů vůbec nenamáhají se našemu krásnému jazyku učit a matou tím své okolí. Naprosto stejný byl náš hajný. Ze Slovenska k nám utekl před spravedlností a podtatranským medvědem Lacem, který s ním měl nevyřízené účty a neustále na něj někde číhal. Proto se Horyna, tak se náš hrdina totiž jmenuje, rozhodl emigrovat na západ, neboť dobře věděl, že ruka spravedlnosti je u nás měkká a přátelská a naše bdělá pohraniční stráž medvěda nepustí, kdyby se náhodou rozhodl Horynu pronásledovat. Vcelku bez problémů se mu podařilo získat u nás nepopulární zaměstnání hajného a byl mu přidělen tenhle velký a krásný les. Horyna byl jeho jediným stálým lidským obyvatelem a proto za pár let odvykl sociálním vztahům a vypěstoval si svůj vlastní žebříček hodnot, silně se od toho našeho odlišující. Samozřejmě musel alespoň jednou za měsíc vyrazit ze svého lesa do blízkého městečka, aby doplnil zásoby chleba, tvarohu a rumu, ale v zásadě se s lidmi nastýkal a dá se říct, že je ani neměl rád....

Slunce vystrčilo hlavu přes vrcholky stromů a do světničky v hájovně přišly první paprsky ranního světla. Pomalu se plazily přes prkennou podlahu, přehouply se přes okraj postele a zašimraly spáče pod nosem. Horyna se zavrtěl a pokusil se v polospánku odsunout hlavu dál ke stěně a když jediným výsledkem bylo to, že se pořádně břinknul do hlavy, zklamaně zamručel, otevřel cvičně jedno oko a zamžoural do dne. Když viděl, že ráno je v plném proudu, otevřel i druhé oko, posadil se na posteli a spustil svoje chlupaté nohy do bagančat připravených pod postelí. V okamžiku kdy se bot jen dotkl, vyvalil se odporný puch plísně na nohou. Horyna si totiž ze zásady své nohy ani boty nikdy nemyl. Ale vzhledem k tomu, že na takovéto probémy byl zvyklý, bez dechu bleskově nohy do bot nacpal, a pevně zavázal tkaničky podtatranskou variací dračí smyčky, která nepovolí ani o milimetr. Potom se zvedl, protáhl si postupně všechny obratle, varlata a klouby, začal se courat po světnici a cestou snídal ospalky z očí a žlutý z ucha. Když se docoural k hanbatému kalendáři s Darou Rolins, chvíli civěl na datum a potom se zlostně prásknul do čela.

"Čo som ja volaký somár, som si něuvedomil, že Vánocie sú za dverami a ja něhlídam moj lesík pred pytlákmi a inou haveťou. Fíha, dúfam že mi niekto stromčeky něobrezal zatímčo som bol v limbe."

Horyna si spěšně oblékl standartní lesnickou uniformu vzor 1938, na hlavu narazil ušanku, vyndal z kredence brokovnici Lízu a několika skoky vyrazil z hájovny. Na cestičce se zastavil a tiše naslouchal. Měl dojem, že slyšel praskání větví "prasky prasky prásk" , asi jako kdyby někdo nenápadně táhl stromček po pěšině. Horyna odjistil Lízu a zaujal Jánošíkovský postoj směrem ke křoví, ze kterého se předtím ozvalo praskání.

"Kto tam ?"
"..prasky prask "
"Tu lesná striaž, vyliez, pytlák, ať ťa móžem odbachnúť"
"...prask .."
"Ha, už ťa vidím, ruky vjerch"
".. ale pán moj.. něhněvajtě sa na mňa, ja tu něrobím nič zlieho.."
"..Tak ty si zo mňa buděš robiť prču ? Já ti nasypem brokou do kožuchu že sa z teho už nikty něvyhrabeš, počkaj, len co naládujem Lízu..."
".. Ja si prosim žiadnú prču něrobím, ja som tu na robotě.."
"Nětáraj, a klidně možeš mluviť čiesky, ja rozumiem."
"Ale ja som zo Slovenska"
"Čo ? A kto si a čo chceš ?""
"Som Eugen-KordaTtelevízia-Nova-Bratislava a robím tu reportáž "
"Volako dlhé meno... .něpozdávaš sa mi, vyliez ať si ťa možem prehliadnúť"
"Tu som, pán hajný..."
"Ha... vyzeráš slovensky, no dobre, tak ja ťa nazastrelím... a už mi koněcně povez čo robíš v mojom lesíku"
"Vietě paně, robím televízne reportáže už radu let, ale teprve dněs som dostal originálny nápad. Vietě tato kriminalita je strašná vec a my všeci sa musíme spojiť a začíť proti niej bojovať pretože inák buděme všeci v perdeli. A tak som si povedal Eugen, tvá letošná vianočná reportáž musí byť najlepšia zo všetkých na tvojej televízii pretože ináč by ťa mohla na nový rok okrem kocovinky čakať aj výpoveď z práce a musel by sas vrátiť zpeť pod Tatry a dobre vieš čo tam na těba čaká..."
"A čo tam čaká ?"
"Ále pán moj to je taká smutná histórie, znátě to, človek je mladý, občas urobí chybičku a potem sa to s ním ťiahně po zbytěk čias. A tento medveď zasoplený ..."
"Medveď ?? Aký medveď?"
"Laco, najsprostší zo všetkých slovenských medveďou. Huňiač jeden sprostý..."
"Jaj teho znám, teho tvojho medveďa to je pekná sviňa, eště teraz keď si na něj vzpomeniem mi behá po chrbátě mriaz"
"Ale naozaj, to je ale náhoda, že, pán hajný ? My dva Slováci sa tu takle sejděme a máme krome jazyka spoločného aj něpriatěla..... keby som něbol v robotě, povedal bysom, ře sa to musí zapiť"
"Kuš, ty somár, a prestaň mi pochlebovať, a vobec, syp sa odťial něž si to rozmyslím a preca ťa zastrelím"
"Ale pán hajný, ja němožem, ja musím urobiť tu reportáž lebo mi dajú výpoveď a zasa buděm iba o chlebu a o vodke"
"Hmm, čo mám s těbou robiť, tak si tu behaj, ty pošuk, ale estli mi zlomíš iba jedinú vetvičku...."
"Ja som myslel, že bych šiel s vami na obchozku..."
"Čo? So mnou ? Hmm.... možná by sa zišla pomocná ruka.... ale hovno, si tlustý, nemotorný a voniaš ako parfumeria, všeci pytláci by utěkli. Leda že by so sebou niečo urobil...."
"A čo ? Urobím co mi poradítě"
"Vieš čo ? Tamten domček je kadibudka, Vyválaj sa tam a uvidíme"

A tak Eugen, zvyklý na velkoměsto, pomalu zamířil ke kadibudce a cestou přemýšlel, jestli by nebyla lepší ta novoroční výpověď. Přišel asi na pět metrů a udeřil na něj příšerný odér hoven, chcanek a spermatu. Eugen zavrávoral a otočil se k odchodu, definitivně smířen s osudem nezaměstnaného.

"Čo sa tam motáš ? Ponáhlaj sa, němám na těba celý děň" zařval na něj Horyna a podpořil svoje slova smrkovou šiškou, která Eugena zasáhla do oka. A tak Eugen chtě nechtě otevřel dveře kadibudky, zacpal si nos a rozhlédl se. Na dveřích byl zevnitř nalepen pornograficky plakát s fotoseriálem Mariky Gombitové a Honzy Potměšila. Eugen zkoprněl, protože ani po několika letech práce v médiích něco tak perverzního neviděl. Chvíli naslouchal, a potom dveře vyfotil, protože dobře věděl, že taková věc se bude výborně prodávat po celé zhýralé Praze. Když foťák potom zase rychle schoval, sedl si na ulepené prkénko a rozhodl se, že si taky uleví. Jak tak tlačil, měl dost času si fotoseriál dúkladněji prohlédnout. Na prvním obrázku byli oba protagonisté vedle sebe na kriplkárách a trpělivě čekali v útulku Armády spásy na přiděl chlebové polévky, protože kapitalistický sociální systém se s takovými lidmi nemazlí. Na druhém záběru už Marika Honzovi náruživě sála jeho deformovaný pohlavní úd. Stránka pokračovala stále šílenějšími polohami aby na závěr vyvrcholila Marikou s vidličkou v análu, plechovým hrníčkem v genitálu a s tváří pokrytou semenem a elektrolytem z pohonného agregátu kriplkáry. Eugen nevěřícně zíral.... a najednou cítil, že se mu něco děje v dolní polovině těla. Jeho obvykle líný penis se probral k životu. Kadibudka však patrně na takové věci byla konstruována a jak se úd dotkl spodní strany prkénka, okamžitě se celý sedák uvolnil a odeslal Eugena vstříc exkrementům. V tu chvíli se ozvalo bušení na dveře, které se pod náporem hajného pěsti za pár vteřin vylomily.

"Tak čo sa tu rochníš, iděme"

Eugen se celý zmatený vyhrabal ze sraček, zapnul si kalhoty a klopýtavě vyrazil za hajným. Jeho dlouhému kroku však nestačil a tak za chvíli už neslyšel ani hajného sakrování, ale jenom dunivé výstřely z brokovnice. Co chvíli zakopl o zastřelenou veverku, bažanta, nebo německého turistu. Už se mu zdálo, že tento přišerný výlet přecijen ve zdraví přežije, ale samou radostí nezaregistroval, že zabloudil a vrací se zase k hájovně. Když mu broky začaly rvát vnitřnosti, Eugen ani nekřičel...